Návrat do lůna

Našim dětem vytváříme domov – stejně jako ho jednou pro nás vytvořili naši rodiče a my jsme v něm vyrostli. Domov dětem vytváříme VŠÍM: tím, jací jsme, čím pro děti jsme, co s nimi děláme, kudy s nimi chodíme, co jim dovolíme, co jim ukazujeme, co s nimi prožíváme – a také tím, jací nejsme, čím pro děti nejsme, co s nimi neděláme, kudy s nimi nechodíme, co jim nedovolíme, co jim neukazujeme, co s nimi neprožíváme.

Vyslechla jsem na zastávce rozhovor dvou maminek. Jedna vyprávěla o tom, jak psala se svou dcerou v první třídě úkoly hodně pozdě odpoledne a dcera měla do diagramu napsat asi deset vět o tom, co ji dělá šťastnou. Byla ale v tu chvíli už tak unavená, že ji vůbec nic nenapadalo, a vypadalo to skoro, že není šťastná vůbec nikdy. Maminka věděla, že to není pravda, ale nenadiktovala jí, co tam má psát. Dcera si lehala hlavou na stůl, tužka komolila písmenka a slova a guma, která pořádně negumovala, jen mačkala papír. Vznikla z toho spousta slz. A tak s tou maminkou prý nakonec vymyslely, že dcera paní učitelce zítra řekne pravdu: že ji k tomu úkolu prostě víc nic nenapadlo, jen dva příklady. Vyplynulo to ze situace a byl to pravdivý názor malé holčičky v tu jednu konkrétní chvíli.

Ta druhá maminka na zastávce se rozvyprávěla o tom, jak hledá pro svou mladší dceru školku. Dceři jsou teprve dva roky a prý si už pár školek prohlédly. Skoro štítivě mluvila o jakémsi waldorfském systému, který má nejen školky, ale i školy, ale do takového zařízení by prý dceru nikdy nepřihlásila. Vždyť tam se děti učí mít svůj vlastní názor, a na to ona prý teda vůbec není zvědavá.

Jaký domov vytváříme pro své děti? Opakujeme model, který jsme jako malí poznali? S tím dobrým i s tím špatným? Snažíme se poučit a nedělat stejné chyby jako naši rodiče? Vnímáme vnitřní dítě v sobě, o kterém mluvívá psychologie, a chceme mu ve svých dětech dát naplnění? Chceme to vnitřní dítě vyslyšet, aby neplakalo a aby vyrostlo v silnou bytost, které ke spokojenému životu stačí pouhé tři ingredience: zodpovědnost, schopnost rozhodnout se a uvědomění si vlastního názoru? Jde to vůbec?

Klíčem k tomu, abychom pochopili souvislost mezi naším dětstvím a dětstvím našich dětí, je jediné slovo: vzpomínka. Téměř vše, co se v dětství stane, se uloží v paměti a zůstává tam. Dětský věk je specifický tím, že celé to dítě – ve formě fyziologické i psychologické – je ještě ve vývoji a tedy i vnímání okolní skutečnosti se vyvíjí. Jinak je to u dospělého člověka, kdy už nemluvíme tolik o vývoji, jako spíš o zkušenostech. Obzvlášť v krizových životních situacích se u dospělého aktivují vzpomínky na dětství: dětství je období bezpečí, důvěry a klidu. I zlé dětství v sobě nese fakt, že o tom rozhodl někdo jiný, někdo dospělý. Všechny ty tři ingredience, o kterých je psáno výše – zodpovědnost, schopnost rozhodnout se a uvědomění si vlastního názoru – jsou v dětství přítomny jen do jisté míry, protože tu nejvyšší vůli má stále rodič. S touto vůlí může rodič zacházet různými způsoby, jak jsme si ukázali na příkladech dvou maminek na zastávce. A právě proto je to období bezpečí, důvěry a klidu. Všechno důležité za děti totiž řeší rodič. A děti jen žijí a vyrůstají v tom území s hranicemi: s hranicemi mezi svobodou a nesvobodou.

Našim dětem vytváříme domov. A tento domov bude jednou pouze vzpomínkou. Jaká bude ta vzpomínka? Bude hřát jako útočiště? Nebo bude bolet a raději se tam už nikdy nevrátíme, a nebo se tam vrátíme, ale jen abychom vyjednávali?

Vaše dítě jste vlastně vy. Řekneme-li, že se skrze děti vracíme do lůna, je to velmi obrazně řečeno, ale ve skutečnosti je to téměř tak: aktivují se nejranější vzpomínky. Cítíme-li, že bychom svému dítěti nejraději řekli „náno jedna pitomá“, slyšíme hned, že ano, přesně takhle nám říkali, když jsme v dětství zlobili. Máme-li na jazyku větu „co ty to máš pořád za blbé nápady“, slyšíme hned, že ano, přesně takhle na nás mluvili, když jsme v dětství udělali něco hloupého. Všechno se vrací. Jako v kruhu. Není to dohledatelné jako DNA, ale je to tady. Vzpomínky. Skrze vlastní děti se vracíme do vlastního dětství.