i-CHAMELEON

 

 

 

Někdy mám pocit, že mým znamením měl být chameleon - divotvorná bytost naplňující život fantazií, proměnami, růzností hlasů a jazyků a neustálým přelétáním ze světa skutečnosti do světa fantazie a zase zpátky. Jmenuji se Andrea Fischerová a narodila jsem se ve znamení raka. 

V Příbězích, které právě prochází proměnou, došlo k tomu, o čem sní každý chameleon/každý rodič, který vědomě ví, že byl jednou dítětem: probudila se v něm dětská fantazie. Kdyby to bylo na mně, chameleon by se stal 13. znamením zvěrokruhu. Každý ho v sobě někdy/e máme.

Nahlédly malým oknem do dřevěného stavení a vypadalo to, že v něm nikdo není. Pomalu otevřely dveře a proud světla dopadl na kočku spící na hromádce sena. Kočka se tím světlem probudila, podívala se na ně, vstala, protáhla se a byla černá. Vyskočila do okna a když z něj seskakovala, její chlupy se prodloužily a zbarvily do mourovata. Rozvážným krokem došla ke studánce, do které k Hanině a Valerinině překvapení vstoupila, a potopila se. Potom z vody vystoupila, byla najednou zrzavá a chlupy měla suché. Přiblížila se k dívkám a její tělo kočkovité šelmy se plynule proměnilo v tělo vysoké ženy. Měla snědou pleť, světlé vlasy až do pasu a oranžové dlouhé šaty s hloubokým výstřihem lemovaným korálky. Dívky nedovedly říct ani slovo. Zíraly na ni jako po probuzení ze snu, který nemohl být skutečný. Nebyl. A byl.

Žena se posadila ke stolku před stavením a pohybem ruky dívky vyzvala, aby se posadily naproti ní. Na stole stál skleněný džbán s vodou a tři kameninové pohárky. Nalila do každého z nich po okraj a napila se. Možná čekala, že jí dívky řeknou, proč přišly, ale nic neříkaly. Byly z té proměny, která se odehrála přímo před jejich očima a o které toho Valerina už tolik slyšela, úplně oněmělé.

„Myslela jsem, že přijdete,“ řekla Maud. Mluvila velmi pomalu a hlas měla hluboký. „Myslela jsem si ale, že přijdete dřív,“ dodala a pousmála se.

"Napadlo vás někdy si představit, jak ty stromy vypadají pod zemí?" Tuhle otázku jim položila po dlouhém mlčení, kdy si dívky myslely, že snad usnula, protože oči měla zavřené.  "Koruna dýchá a čerpá ze slunečních paprsků, ale tam dole je obrovský svět plný živin. Temný, a přesto plný barev. Představuji si silné i slaboučké pruhy kořenů, rovné i zamotané, živoucí i bez života. Každý strom je vrostlý do půdy, která jeho druhu dělá dobře. Jinak pomalu odumírá. Kořeny mají možná stejný tvar jako koruna stromu. Půda plná kořenů, jako když se díváme do zrcadla nebo na vodní hladinu. Dovedete si to představit?" Pohlédla na ně. "Dovedete?" Její oči byly černé jako noc.

"Ano, dovedeme," řekla Hana a stiskla Valerině pevně ruku.

"Výborně. A přesně takhle budete muset začít přemýšlet. Něco uvidíte, ale dívat se musíte za obrazy, které vám přijdou. Ne na ně, ale za ně. Jinak se z téhle cesty už nikdy nevrátíte."