Ten svět, v kterém zvířata mluví lidskou řečí

Nebylo možné si toho nevšimnout. Asi bych to ale neviděla, nebo lépe řečeno neslyšela, kdybych neměla děti. Stačilo se s nimi pustit do čtení Alenky v říši divů nebo do Medvídka Pú – světové klasiky, bez níž se žádné dítě neobejde – a objevil se přede mnou vzorec velmi specifického pohádkového žánru. Jako dítě jsem ho vnímala jinak, a jako rodič jsem ho … pochopila.

Fantazie vs. skutečnost

Pro děti, když tyhle pohádky čtou nebo poslouchají, je všechno jasné: Alenka skutečně objeví zvláštní svět, poté co spadne do králičí nory, a Medvídek Pú má opravdu své kamarády Kryštůfka Robina, Prasátko, Ijáčka, Tygra a další, a všichni spolu mluví. V obou příbězích je klíčovou postavou lidské dítě – Alenka a Kryštůfek Robin – a to malé dítě v tom příběhu prožívá naprosto skutečný svět. Není to pro něj fantazie, ale skutečnost. A fakt, že v tomto světě zvířata mluví, je součástí opravdového dětského vnímání o tom, jak některé světy mohou fungovat.

Rodičům, kteří do těchto příběhů nahlédnou, se před očima otevře svět, který kdysi sami znali, ale který byl postupem času přepsán opravdovou skutečností. Ne, zvířata nemluví lidskou řečí.

Přesto – čteme-li svým dětem tyhle příběhy, cítíme, jak jim je, a přejeme jim to. „Ano, zvířata mluví lidskou řečí, a je tolik věcí, které se můžou stát,“ chceme svým dětem říct, ale neřekneme to. Stejně jako jim neřekneme, že všechny ty knížky, z kterých jim předčítáme, jsou vymyšlené. Cítíme, že je to ještě mnohem víc. Je to pohádková skutečnost smyšlených příběhů. My už této skutečnosti nevěříme. Ale ty děti – ty děti tomu všemu věří.

V jejich světě mluví zvířata lidskou řečí. A nejen zvířata – také nejrůznější figurky z plastu, plyše a dřeva, figurky pohádkových bytostí, filmových hrdinů či kreslených postaviček. Všichni mluví a naše děti jim odpovídají. Hrají si s nimi, vodí je po podlaze v obývacím pokoji, chrání je, bojují s nimi, ukládají je ke spánku, nosí je všude s sebou. Ačkoli maminčinu výzvu, aby si šly uklidit hračky, vyčistit si zoubky nebo převléct se do pyžama, neslyší, všechny tyhle neživé věci ty naše děti slyší. V jejich tady a teď je všechno možné.

Příběhy psané kočičím fouskem

A tak vznikly Příběhy psané kočičím fouskem. Zcela obyčejný svět dvou malých dětí, sourozenců Kájky a Honzíka, do kterého vstoupí malé kotě. Z kotěte vyroste moudrá kočka a není to obyčejná kočka. Je kouzelná. Protože mluví. Jen s těmi dětmi. A ti dva mrňousové jí rozumí. Co se stane, když začnu psát takový příběh? říkala jsem si. Co se stane, když ho potom večer svým dětem přečtu?

Cinka, hlavní hrdinka „Příběhů psaných kočičím fouskem“, spí ve svém pelíšku. Ilustrace: Sylva Karolina

Každý večer končil stejně: „Maminko, jak to bude dál?“ Příběhy psané kočičím fouskem jsou úplně obyčejné vyprávění, klidné a něčím velmi čisté, bez agrese, beze zbraní, jen s malou dávkou zla a ohrožení, aby bylo podpořeno chápání reálného světa, do kterého se každý den probouzíme. Vůbec mě nepřekvapilo, že moji malí posluchači nezpochybnili fakt, že ta kočka promluvila lidským hlasem. Pro děti je právě tohle opravdová skutečnost. Ano, zvířata mluví lidskou řečí. Vrátila jsem se díky svým dětem do dávné či nedávné minulosti a začala psát příběhy, které bych jako malá holka tak ráda poslouchala před spaním. Zkuste to i vy…