i-CHAMELEON

pohádkový svět pro malé i velké chameleony

„To je naše.“

Bydlela ve vedlejším domě a moc jsme toho o ní nevěděli. Bylo jí kolem šedesáti a žila sama, jen s černým labradorem, s kterým jsme ji vídali chodit po okolních ulicích a v parku. Vždycky jsme se slušně pozdravili jako sousedé, ale teprve když onemocněla, oslovila mě. Poprosila mě, jestli bych jí mohla pár dní venčit psa, z čehož byly děti nadšené, a jestli bych jí mohla nakoupit. Protože neměla auto, dělala jsem pro ni od té doby jednou do měsíce velký nákup. A pak jsem jí jednou navrhla, že bychom ji mohli vzít s sebou na výlet k vyhlídkové věži za městem. Usmála se vděčně a souhlasila.

Byli jsme jen ona, její labrador, já a dvě děti. Všichni jsme si užívali prostoru lesa a výhledy do krajiny a vlastně jsme toho moc nenamluvili. Děti lítaly po cestě a po lese a měla jsem co dělat, abych je uhlídala. Společně jsme se pak sesedli až kolem stolku na vyhlídce, když jsme si objednali malinovku. Nevím, co mě to napadlo, ale koupila jsem jen jednu velkou do půllitru. Podvědomě to pro mě mělo symbolický významjsme na společném výletě a patříme tím dohromady. Pro děti v tu chvíli však nic jako symbolické významy neexistovalo. Měly žízeň a chtěly to hned.

„To je moje,“ volal čtyřletý Vašík a držel půllitr pevně za ucho a už už se mu skoro podařilo se napít.

„Ne, to je moje. Teď piju já,“ volala šestiletá Lída a skutečně se jí podařilo vyrvat bráškovi pití z rukou.

„Moje,“ volal plačtivě Vašík.

„Moje,“ řekla spokojeně Lída a konečně se napila.

Vašík se rozplakal a pěstičkou několikrát bouchl do stolku. Lída pila a vůbec neměla v úmyslu předat pití dál. Já si v tu chvíli stačila tak akorát sednout a chystala jsem se děti okřiknout.

A v tu chvíli do situace vstoupila naše paní sousedka. Na tváři měla úsměv a vůbec se nezlobila. Natáhla jednu ruku k Vašíkově ruce a jemně ji stiskla, druhou ruku natáhla k Lídě a taky ji stiskla. Naklonila se k dětem, dívala se jim střídavě přímo do očí a potom zcela klidný hlasem řekla:

„Lído, ta malinovka není tvoje. Vašíku, ta malinovka není ani tvoje. Ta malinovka je naše. Naše,“ řekla klidně, ale důrazně. „Rozumíte? Je naše.“

Naprosto jednoduchá slova. Snad až banální. Vycházela z této konkrétní situace a byl v nich obyčejný lidský selský rozum. Žádné velké vysvětlování, žádné analyzování toho, že tohle se nedělá a tohle se dělá a že se lidé kolem dívají a že by se malinovka mohla vylít. V té jednoduchosti a klidu byl rozum i srdce a obě děti to okamžitě pochopily. Lída přisunula malinovku k Vašíkovi a Vašík se s klidným úsměvem napil. Když dopil, přisunul pití k paní sousedce a i ona se napila. Lída se podívala na mě a řekla: „Maminko, teď ty.“ A tak jsem se napila i já a malinovka mezi námi klidně kolovala, až byla sklenice prázdná.

I pro mě byla jednoduchost řešení této situace překvapivá. Nebylo potřeba hledat nějaké složité příčiny a následky, protože stačilo si uvědomit, že řešení je přímo v nás, tady a teď, jednoduché a krásně lidské. Důraz na společenství a na naplnění potřeb všech jeho členů je tím nejpřirozenějším a nejméně násilným způsobem, jak se vyhnout konfliktům. Velkým darem člověka je slovo a silným poutem člověka k člověku je komunikace. V tomhle světě není nic vzácnějšího než vztahy s druhými lidmi.

Často si na situaci na vyhlídce nad městem vzpomenu a stala se součástí řešení mnoha na první pohled obtížných momentů. Úplně stačí, aby si Vašík ráno před odchodem do školky odmítl obout boty a zuřivě je hodil do kouta nebo aby se Lída při psaní domácích úkolů nechala strhnout netrpělivostí, protože už to chce mít hotové a úkol zabírá víc času, než by si přála. Takovým výstupem je dítě schopné narušit harmonickou stabilitu celého společenství a z malého výkyvu nálady se stane bubák na celý den. Často v takové situaci pomůže převzít slova naší paní sousedky, podívat se dětem do očí, zklidnit hlas a říct: „Děti, tahle situace není jen vaše. Ta situace je naše. Jsme společenství a patříme dohromady a bylo by dobré, kdyby se nám podařilo naplnit potřeby nás všech.“ Nebo nějak podobně.

Základní potřebou dospělého člověka i dítěte je někam patřit a základním pocitem sounáležitosti je harmonie a porozumění. Když se aspoň v každém druhém případě, kdy by komunikace jinak vyústila v zlostné a nevlídné vzájemné zacházení, podaří situaci přirozeně zklidnit a smířit, vznikne mezi členy společenství pouto, které nenalomí téměř nic.

 

P.S. Jména dětí v tomto příběhu jsou smyšlená.

Andrea Fischerová
Spisovatelka a autorka pohádkového webu "i-CHAMELEON"
Komentáře
  • V pohádkovém světě pro malé i velké chameleony najdete příběhy, které jsou barevné jako chameleonní kůže a stejně tak barevnými se stanou jejich čtenáři a posluchači. Stáhněte si šest pohádkových "Příběhů psaných kočičím fouskem" a uvidíte...

  • Nejnovější příspěvky