i-CHAMELEON

pohádkový svět pro malé i velké chameleony

Štětcem přemalovat svět

Vzít modrou a nebe je modré. Vzít zelenou a silueta lesa je zelená. A když v rozčilení v autě vyprávím o tom, jak mě jedna kolegyně v práci naštvala a vyhrotím to dokonce tak, že si polohlasem neodpustím poznámku, že je ta žena kráva, slyším zezadu, jak děti se smíchem volají: „Kráva dělá búúú.“

Je to o pravdě. Ano, kráva dělá búúú. A tahle navíc i bu bu bu. Je to o pravdě a jak ji vidíme, jak se k ní postavíme, jaké pravdy jsme v dané situaci schopni. Vybaví se mi u toho návštěva v nemocnici u dědy, kterému se to už začíná motat v hlavě. Vyprávěl o tom, že musel jíst k obědu brokolici. Babička, která špatně slyší, se hned podivila, že nevěděla, že ta restaurace je přes ulici. Její syn jí hodně nahlas a zřetelně vysvětlil, že takhle to není. Že děda říkal, že měl k obědu brokolici. Na to se děda svého syna zeptá, jestli je on jeho děda. „Ne, tati, já jsem tvůj syn.“ A malý vnouček, který si celou tu dobu hrál s modro-zelenou propisovačkou a pořád dokola ji zapínal a vypínal, se zpříma podívá na svého otce a s upřímností tak obrovskou jako celý svět řekne: „Tati, já jsem tvůj přítel a jsem tvůj táta.“ A otec trpělivě dál vysvětluje: „Ty nejsi můj táta, broučku. Ty jsi můj syn. A jakou barvu má brokolice?“ zeptá se svého syna, protože barvy jsou pro něj pořád nejzřetelnější oblastí, v které se pravda mění v lež a naopak. Malý hošíček se zamyslí, podívá se z jednoho na druhého a řekne: „Ehm … brokolice je … ehm … modrá.“ Otec mu s trpělivým úsměvem vysvětlí, že brokolica je zelená, načež se babička překvapeně zeptá, jestli tady byla Elena. Že si myslela, že už umřela. „Elena umřela, mami, ale tvůj vnuk právě tvrdil, že je brokolice modrá, a tak jsem mu říkal, že ta hnusná brokolice je zelená.“

Není možné pro naše děti změnit celý svět – udělat ho lepším holýma rukama ze dne na den. Udělat ho bezpečnějším, přirozenějším, laskavějším, klidnějším. Mnohdy není možné z rozvedených rodičů udělat nerozvedené, z umírajícího dědy udělat vitálního šviháka, z vážně nemocného dítěte udělat dítě zdravé. Stejně jako nelze dát panence z umělé hmoty bonbón, i když vypadá jako živá.

Blog4a

Nelze přemalovat svět do barev, které prostě nemá. A o to tady ani nejde. Někdy opravdu stačí namalovat nebe modře a siluetu lesa zeleně. Štětcem přemalovat svět na takový, jaký skutečně je.

Je to o pravdě. O teplé pravdě, která se do dětského pokoje snese s nažloutlým světlem lampy skryté za žlutým závěsem, aby atmosféra čtení před spaním byla působivější a ještě o stupínek teplejší. Pološerem se nese hlas dospělého, který soustředěně přenáší pohádku z textové podoby v knížce do hřejivého hlasu důvěry a bezpečí. Děti se spokojeně tulí každý ke svému plyšákovi, sem tam se přijdou podívat do knížky, sednout si na klín nebo už se zavřenýma očima poslouchají ten pohádkový příběh, ve kterém je řád, děj s hlavou a patou a dobrý konec. Protože v tom skutečném světě je někdy všechno zamotané a nepřehledné.

Čtěte dětem nahlas. Dobře vybírejte příběhy, které jim čtete. Vytvořte jim prostor, v kterém jejich fantazie dopluje do klidných vod. Kde jsou třeba nadpřirozené bytosti obývající květy rostlin nebo pískovcové jeskyně, temné hlubiny moří nebo planety neznámých jmen. Kde mají auta nebo vlaky oči a pusu. Kde vlk sežere holčičku, která šla sama lesem, nebo kde stará baba zavře děti do klece, aby si je vykrmila a snědla. Ale dbejte na to, aby v těch příbězích modrá byla modrá a zelená byla zelená. Aby ty příběhy byly pravdivé – i přes tu pohádkovou nepravdivost, kterou nazýváme fantazií.

Andrea Fischerová
Spisovatelka a autorka pohádkového webu "i-CHAMELEON"
Komentáře
  • V pohádkovém světě pro malé i velké chameleony najdete příběhy, které jsou barevné jako chameleonní kůže a stejně tak barevnými se stanou jejich čtenáři a posluchači. Stáhněte si šest pohádkových "Příběhů psaných kočičím fouskem" a uvidíte...

  • Nejnovější příspěvky