Voníš mi pokaždé jinak,

někdy to zavoní až sem

po skořici,

levanduli,

světlu v ohni,

i po kapkách z lidské soli.

Poslepu tě čtu a vím jak -

naboso, donaha, šeptem.

Mraky si plují v té řece,

řeka se stává tím mrakem,

tiše, tak tiše a tence

přivoním s úsměvem ke vzpomínce.

Mraky jsou těžké jarní vodou

a potom v mrazu sněhem ztěžknou,

když zelená se promění v žlutou

a v bříze čas proroste korunou.

Sálá les i lidská kůže,

med je sladký jako ty -

mrtvý muž ve tvaru kříže,

úsměv ve tváři zakrytý.

Čtu ho tam a čtu ho sem

a čísla znám i pozpátku -

poztrácím dech ve snu zlém

a ráno, ráno zas vstanu.

V korunách lip šumí čas,

v dotyku rtů je teplo,

osud byl změněn, má její tvář

a všechno, co bylo, dnes záblo.

Leží ti v dlaních tak měkce,

leží tam tiše a spí.

Pošeptáš všechno, co jsi šeptal i mně,

a v korunách lip šeptá čas.

Cesty se semknou a drží mě dál,

nemůžu zpět a nemůžu dál.

Hvězdy jsou prázdné, dívám se dolů,

tam dolů, kde někdo mi hrál.

Zbylo jen málo,

co zůstalo mi.

Zbylo jen málo,

co nechal jsi mi.

Divokou nocí

polibek v dlani

letí až tam,

kde už mě není.

V černé a bílé

hlava se kloní,

úsměv z ní zmizel

a kloní se k ní.

Nešeptáš mi.

Nedýcháš mi.

Nejsi mi.

Nezbylo mi.

Tvou vůni cítím

z veliké dálky,

z paměti drolím

červené korálky.

V nich zastavil se čas,

v nich pořád jsme celí,

v nich vidím ten obraz,

v nich jsme nezmizeli.

Tam čas zůstal stát,

cestou nás vede,

a slyším se v nich říkat,

co říct se dá jen vleže.

Tváře jen půl,

ohlodaná na kost,

květovaný ubrus na stůl,

v cibulce spí žlutý krokus.

V dlaních je taková zář,

srdce velké a je jen tvé,

chlupatý teplý polštář

v pokorné, tiché temnotě.

Čekám. Nečekám.

Ležím tváří k zemi.

Objímám.

Jen ty víš, jak je mi.

Toulám se v mozaice mraků,

bloudím v tom všem, co přikrývá nebe,

co vzdaluje tě dál a dolů,

kde mokvá kůže a ticho zebe.

Úsměv je světlo

a světlo je živé.

Co bylo, to bylo,

a bylo to živé.

Vedu ji za jemnou ruku

cestami ve skalách, v korunách stromů,

pískem po břehu rybníku,

dovedu ji nakonec až domů.

Široké je nebe

a naděje v tebe

je širší než horské hřbety

a vzpomínka za mými nehty.

Hluboké je mořské dno

a nad ním tvé jméno,

které tepe krví

a srdce mi sytí.

Dokud alespoň já nadějí dýchám

a naše vůně osahávám,

žijí zpoloviny snad

ty dvě duše spolu napořád.

Ve vteřině jsem tam,

kde voní tráva a lidská kůže,

a tiše zašeptám,

co slyší jen tvoje živá duše.

Rozpíná se a něžně tulí,

hřejivá je a zapadá do té mojí.

Je i měkká a pak zas pevně stojí,

líbám ji celou a rány mi zhojí.

Ve vteřině jsem tam,

kde mě neslyší už vůbec nikdo,

a tiše zašeptám,

že rozlomils té duši křídlo.

„Zima“

Krajina spí,

v soumraku dech,

pod zemí sní

sen o životech,

že modřín obrazím,

až přijde čas,

na podzim pohladím

jeho zlatavý vlas.

„Jaro“

Krajina se probouzí,

je zkřehlá, ještě nevoní,

plná cest a stop a paměti

na chutě, vůně, krevní oběhy

zapuštěné do černo-černé půdy,

tlející a zmírající v té tmě,

připravené zrodit nové životy,

jako tys mě zrodil v krvi ve mně.

Do kůže konečky prstů,

slzami zmáčených vlasů

píšu ti kapkami krve,

skapává touha po tobě.

Opřel se do plamínku,

rázem ho uhasil.

V tom větru, blázínku,

cestu bys hned ztratil.

Kterým směrem se teď dáš,

vrátit se či jít dál,

ruku mou pevně svíráš.

Pojď, cestu dobře znám.

Znám ji tak, jako znám sebe,

neboj se a nepouštěj se,

konejší a bude tě bolet,

sníváš o ní i se strachy třeseš.

V obrysech domů se promítá,

v tvaru listů, v zádech nebe,

ve vůni sena jsem tě cítila,

kamkoli jdu, hledám jen tebe.

Usínám s tebou

a usínám bez tebe,

budím se s tebou

a budím se bez tebe.

Ta cesta je dlouhá,

dýchám znaveně,

červená je černá

nad ranním prázdnem.