\"TO, ŽE NĚČEMU NEVĚŘÍME, NÁS NEOPRAVŇUJE K TOMU TVRDIT, ŽE TO NENÍ MOŽNÉ.\" A.F

PERLORODKA JEZERNÍ

Do skuliny natéká

voda z hor se zrnkem písku,

dávná síla člověka

vykřeše z kamene jiskru:

 

v záři světla,

v záři tmy,

v barvách léta

pod víčky,

v barvách dne z nočního tepla,

v záři noci z plamínku,

z plamínku ve stéblech trávy,

v záři světla od svíčky.

 

Dávná síla člověka

vykřeše ze smrti živo(s)t -

do skuliny natéká

obyčejná lidská blízkost.

JEZERO

Kostka cukru v hrnku čaje,

kostka ledu na dlani -

rozpouští se, teplem taje

do jezerní hladiny.

 

Nese slova,

nadnáší je

z břehu na břeh

tam a sem.

Prach omývá

z toho, co je

dávno mrtvé

životem.

 

Srdce otevřít jen kousek

a pak snad až trochu příliš -

od černých a bílých klapek

všechno vidíš, všechno slyšíš.

TÁNÍ

Z velkého hladu

do samého středu

pod hvězdami -

do tmy,

kde jsme i nejsme sami -

nejhlubší kůži vítr hladí

a pak,

a pak přináší tebe.

A vím,

já vím,

že oni to vědí,

nezapomínají -

hebká, hladká něha noci,

spánek lehký v klíční kosti,

šepot ze tmy do svítání,

ze tmy do svítání

do svítání

tání

.

VŮNĚ SVĚTLA

Voníš mi pokaždé jinak,

někdy to zavoní až sem

po skořici,

levanduli,

světlu v ohni,

i po kapkách z lidské soli.

 

Poslepu tě čtu a vím jak -

naboso, donaha, šeptem.

 

Mraky si plují v té řece,

řeka se stává tím mrakem,

tiše, tak tiše a tence

přivoním s úsměvem ke vzpomínce.

VŮNĚ TMY

Do vůně tmy rudé jak víno,

do lichých slov plných jak nic

proniká tiché, bílé prázdno -

pohladí vlasy a nic víc.

 

Ovoce rodí mrazivé jaro,

slunce mu dodá šťávu a chuť.

Je toho hodně, je toho málo,

hodně a málo, buď jak buď.

 

Ticho se přehluší sovími křídly,

prolétne nebesy kámen až sem -

dopadne neslyšně do vůně tmy

na zem.

TRHLINA

Trhlinou v čase prorůstá trn,

zbytečné k němu dnes hledat rým.

Pak v puse rozpustí se malina -

hebká je, jako když se vzpomíná.

 

V zelené peřině květy se drolí,

míhá se vůně a nic nebolí -

vzpomínku zaháním zavřením očí,

vzpomínku probouzím, když zavřu oči.

 

Všechno je pryč a nic neodchází,

skálami prošli jsme němí a nazí

do tepla slunce, kde borůvky hnijí,

protože sněží.

 

Zapomeň.

Vzpomeň si.

Trhlinou prorůstá beztvarý tvar -

nad ránem zavoněl kávovar.

NIKDO

V domě je ticho a ve vzduchu tma

a minuty přinesou den.

Není tu nikdo, ten nikdo mě zná,

brankou s ním odcházím ven.

 

Prázdno je plné a pravda je lež

a slepý své ruce uvidí.

Nemáš kam jít, a tak klidně běž

cestami nočními bez lidí.

 

Hlas dá tvar malému slovu sbohem,

propojí bláhovost se životem,

v žilách i žilkách proudí den za dnem

rozloučení člověka s člověkem.

RÁNO ZAS

Mraky jsou těžké jarní vodou

a potom v mrazu sněhem ztěžknou,

když zelená se promění v žlutou

a v bříze čas proroste korunou.

 

Sálá les i lidská kůže,

med je sladký jako ty -

mrtvý muž ve tvaru kříže,

úsměv ve tváři zakrytý.

 

Čtu ho tam a čtu ho sem

a čísla znám i pozpátku -

poztrácím dech ve snu zlém

a ráno, ráno zas vstanu.

OČI

Myslím na tebe

a na tvou tvář,

na ráno dávné

a v něm tvůj hlas,

kdy promluvil jsi ke mně očima

a já to v nich všechno uviděla.

 

Že čas konec nemá

a je napořád

a i když je tma,

je plná světla,

 

a že štěstí měnívá se v žal

a z žalu rodívá se velký svět

a že jednou a o kousek dál

už nic, nic nemusí bolet.

 

Život je krátký - život je věčný

a také je to něco mezi tím.

Dá se to zaslechnout z šepotu očí,

v kterých to všechno už (ne)vidím.

BLÍŽ

Prsty ti zaplétám do vlasů,

do ticha šeptám tvé jméno,

pronikám do tvého hlasu,

do něčeho jakoby svého.

 

Houpám se tam

a houpám se sem,

dobře tě znám

v osudu svém.

 

V ramenní jamce jsem klidná,

pojď ke mně blíž, jdu k tobě blíž,

cesta je přece tak snadná,

když jsi mi blíž, když jsem ti blíž.

VLÍDNÁ NOC

Krajinou se nesou mé kroky

a noc byla plná snů,

že vracíš se ke mně z velké dálky,

že vracíš se domů.

 

Sladký je dech v dotecích kůže,

něhou nás hladí a otvírá,

sytá je dávná, hladová duše

a v teple těch dlaní usíná.

 

Kroky už ztichly, noc přichází vlídně

a není to potulný sen,

ležíš mi v očích a ležíš mi v klíně

a dýcháme novým nádechem.

V KORUNÁCH LIP

V korunách lip šumí čas,

v dotyku rtů je teplo,

osud byl změněn, má její tvář

a všechno, co bylo, dnes záblo.

 

Leží ti v dlaních tak měkce,

leží tam tiše a spí.

Pošeptáš všechno, co jsi šeptal i mně,

a v korunách lip šeptá čas.

 

Cesty se semknou a drží mě dál,

nemůžu zpět a nemůžu dál.

Hvězdy jsou prázdné, dívám se dolů,

tam dolů, kde někdo mi hrál.

OTISKY

Pod křížem světelské lodi

někdo tam nabírá dech,

někdo tam hraje a naději rodí

v teplých, hladivých tónech.

 

Toulám se dávnými světy,

něco opouštím, něco nalézám,

otisky dál na celé věky,

něco opouštíš, něco nalézáš.

 

Bez tebe nejsem a bez tebe jsem,

dívám se tam a dívám se sem,

v žilách i žilkách proudí den za dnem

setkání člověka s člověkem.

OBLÁZKY

Jako krajina plná ovoce,

jsi jako život v poslední buňce,

tam, kde noc mění se v den

a smutná hořkost je slaným medem.

 

Verše se promění v živou vodu,

větve jsou plné šťavnatých plodů,

ze spánku přímo do mě,

lesknou se oblázky na říčním dně.

PO PŮLNOCI

Na zádech ležíš a oči ti spí,

v rostoucích kruzích jdeš dál,

všechno se tichounce ve vlnách vlní,

dotykem budím ten sen, co se zdál.

 

Na zádech ležíš a oči ti spí

a nejsi to ty a nejsem to já,

zázraky přichází po půlnoci

a v jeden z nich jsem uvěřila.

 

Rána a nůž a jediné číslo,

dech je tak čistý a voní jak les,

v zahrádce za oknem se zatočilo,

co nemělo být a co je dnes.

POLIBEK V DLANI

Zbylo jen málo,

co zůstalo mi.

Zbylo jen málo,

co nechal jsi mi.

Divokou nocí

polibek v dlani

letí až tam,

kde už mě není.

 

V černé a bílé

hlava se kloní,

úsměv z ní zmizel

a kloní se k ní.

Nešeptáš mi.

Nedýcháš mi.

Nejsi mi.

Nezbylo mi.

 

SRNA

Kůže v ústech,

otisk prstů,

tvoje dlaně

v hloubi vlasů,

slaný jazyk,

touhou dolů,

dovnitř krve,

spolu.

 

V pulzu tepen

dýcháš do mně,

dýchám srnou,

voní země,

sálá touhou,

sálá ze mě,

dotýkej se

mě.

TOU CESTOU TVOU

A v těch očích vidí sebe

- ona v jeho a on v těch jejích -

tak jak vždycky chtěli být.

Ona a on.

Je to déšť, co padá z nebe,

dírou pne se cizí nit.

 

Všechno to, co po tmách bylo,

vše, co na dotek se snilo,

jakoby nikdy nebylo.

 

Tma je tmou

a slunce sluncem.

Tou cestou tvou

vše zemře časem,

zhojí se časem

a zmizí časem

- jakoby nikdy nebylo.

KVĚTY

V okvětních lístcích,

v tenoučkých stoncích,

v pavoučích sítích,

v kapičkách rosy.

 

Ohnivák v růži,

slzy na kůži,

člověk se souží

v kaluži krve.

 

Čelo mi hladíš,

vítr už fouká,

není to dech,

vlasy mi čeří,

tekutý pláč

udušený.

ČERVENÉ KORÁLKY

Tvou vůni cítím

z veliké dálky,

z paměti drolím

červené korálky.

 

V nich zastavil se čas,

v nich pořád jsme celí,

v nich vidím ten obraz,

v nich jsme nezmizeli.

 

Tam čas zůstal stát,

cestou nás vede,

a slyším se v nich říkat,

co říct se dá jen vleže.

TAK TADY JI MÁŠ

Houpe se osud

na kůži natažené ruky,

houpe se závratí.

Otevřený klín jí pohladí

a smích se nese větvemi.

 

Černé vlasy místo medovlásky,

jiný dech,

jiný krok,

jiný hlas.

 

Tak tady ji máš.

Odráží se ozvěnou skal.

Vrací se domů k tobě.

Tolik váží miluji tě.

PÍSEŇ PÍSNÍ

Mezisvět nočních cest a letů,

řekami duší s větrem věků,

polibky zapsané v klíčních kostech,

touhami vpletené v dlouhých vlasech.

 

Ramenní jamka je spojená v oblouk,

proudí v mé krvi, tam chtěla bych odplout,

ležím v ní sama a kůži mám bosou,

pomalu po zádech vlasy mi rostou.

 

Z písně všech písní se ztratil smysl,

ztratil se hlas a text v ní ztichl,

zůstaly tóny a melodie,

beze slov němá je a žije.

 

DRUHÝ HLAS

Už nezbylo mi téměř nic,

co jsi mi dal nebo řek nebo vzal,

k nebi se dívám pořád víc

a mrak s tvou tváří se sem zatoulal.

 

Pluje napořád oblohou

a usmívá se sem dolů na mě,

šeptá mi něco písničkou

a v druhém hlasu zpívá i za mě.

 

Nezbylo už téměř nic

a není ani jak,

mlčím pořád víc a víc,

jak jsi chtěl.

TVÁŘÍ K ZEMI

Tváře jen půl,

ohlodaná na kost,

květovaný ubrus na stůl,

v cibulce spí žlutý krokus.

 

V dlaních je taková zář,

srdce velké a je jen tvé,

chlupatý teplý polštář

v pokorné, tiché temnotě.

 

Čekám. Nečekám.

Ležím tváří k zemi.

Objímám.

Jen ty víš, jak je mi.

JINÁ

Vyměnit žíly

za jiné žíly,

i chuť je jiná,

vyměněná.

 

Smetana se skořicí

v paměti slin,

měnivá a měnící

láska do slabin.

 

Hrbolky krve,

bloudivý tep

šaty serve

samotě.

ČAS

Jak dlouho ještě

noc bude dnem

a den nocí?

 

Jak často ještě

proletí snem

duhoví draci?

 

Kolikrát ještě

ucítíš ty mě

a já tebe,

než z povrchu zemského zmizíme?

SV. FLORIÁN

Bála jsem se

a je se čeho bát.

Za domem v lese,

doprava a stát.

 

Za domem v lese

utichl požár.

Zmizel i svatý Florián.

 

Zůstat a stát,

v třešňové slupce,

ve vlasech vlát,

holé ruce.

CESTA

Toulám se v mozaice mraků,

bloudím v tom všem, co přikrývá nebe,

co vzdaluje tě dál a dolů,

kde mokvá kůže a ticho zebe.

 

Úsměv je světlo

a světlo je živé.

Co bylo, to bylo,

a bylo to živé.

 

Vedu ji za jemnou ruku

cestami ve skalách, v korunách stromů,

pískem po břehu rybníku,

dovedu ji nakonec až domů.

VODA

Vůně ve stoncích

zalitých deštěm -

bloudím po spáncích

tvým i svým prstem.

 

Z květů jsou třešně,

šáteček z medu,

do úst mi něžně

naléváš vodu.

 

Voda smyje všechnu špínu,

voda topí, voda dáví,

vymyje i každou ránu,

život žilám živým vrátí.

SVĚTLO A TMA

Zmrzlinkou přivábíš světlušku,

pak všechno se změní v bludičku.

Světlo je stejné, i ta tma,

díváš se očima černýma.

 

V krovech máš srdce

a já dvě slunce.

Díváš se jinam.

Odcházíš. Kam?

 

Nenajde klid.

Nenajde zemi.

V slinách se slít.

Ty víš, jak je mi.

NENÍ CO

Neznámý kostel, chvěje se knot,

plamínkem zlatým hoří.

Tekuté oči z hlubin všech vod,

hlas ve mně za tebe prosí.

 

Hudba se dotýká kůže,

voníš i dnes, kdy není co.

Nocí až k tobě může

doplout všechno. Všechno.

 

Není co

a není jak,

není co

a není jak..

 

DOKUD DÝCHÁM

Široké je nebe

a naděje v tebe

je širší než horské hřbety

a vzpomínka za mými nehty.

 

Hluboké je mořské dno

a nad ním tvé jméno,

které tepe krví

a srdce mi sytí.

 

Dokud alespoň já nadějí dýchám

a naše vůně osahávám,

žijí zpoloviny snad

ty dvě duše spolu napořád.

CHUŤ

Víš možná, na co myslím,

když ta chuť se mi vybaví.

Křehká je a hořká. Proudícím

dechem na jazyku zesílí.

 

Děkuji za ni. Jen tobě.

Prsty ji hledám a laskám.

Dávám z ní napít dnes sobě.

V paměti věčnosti hledám.

 

Křehká je a hořká,

kůží se k jazyku dere.

Průzračná a temná

v srdci mi napořád bije.

DUŠE A KREV

Kolik váží slovo,

které není slyšet,

a kolik duše?

 

Kolik váží slovo,

které není vidět,

a kolik miluji tě?

 

Kolik váží smutek

a kolik smích,

kolik dotek

a sníh na dlaních?

 

Jakou váhu má nic

a jakou zaschlá krev,

a čí je ta krev na prstech?

BEZ DECHU

Oči svítí mlhovinou věků,

v kruhu točí se tvůj vlastní odraz,

z plamínku čtu tvou poslední větu

a slyším ji za tabulkou skla zas.

 

Krčíš se tam za denního světla,

schovaný za zamčenými dveřmi,

červenou jsem do zelené vpletla,

všechno mi dej a všechno mi vezmi.

 

\"Přej mi, co chceš. Je mi to jedno.\"

Pod hvězdami jsou mé prosby v tichu.

Každou noc děkuji. Není to jedno.

Nádech. Výdech. Bez dechu.

ŽIVÁ DUŠE

Ve vteřině jsem tam,

kde voní tráva a lidská kůže,

a tiše zašeptám,

co slyší jen tvoje živá duše.

 

Rozpíná se a něžně tulí,

hřejivá je a zapadá do té mojí.

Je i měkká a pak zas pevně stojí,

líbám ji celou a rány mi zhojí.

 

Ve vteřině jsem tam,

kde mě neslyší už vůbec nikdo,

a tiše zašeptám,

že rozlomils té duši křídlo.

OTISK PRSTŮ

Chrpa voní po broskvích,

po tobě zbyl jen otisk prstů.

Ve dnech i nocích tichých

nezbylo nic, ani dech.

 

Po starých zdech kostelních

stéká pár letních tónů,

stékají mi po tvářích

a vypráví sen o snech.

 

Noc je tichá jako ty

a je plná, plná hvězd.

Sestavím z nich přízraky

a půjdu spát.

POŘÁD MĚ HLEDEJ

Do trávy si hlavu pokládám

a stébla jsou měkká jako tvé vlasy.

Usmívám se na tebe, jsi tam,

naproti mně, a usmíváš se taky.

 

Zastav se teď a na nic nemysli,

zapomeň všechno a nic si nepřej.

Jsem tady a tepu v tvé krvi,

sáhni si, chceš-li, pořád mě hledej.

KRAJINA MÉHO SRDCE

„Zima“

Krajina spí,

v soumraku dech,

pod zemí sní

sen o životech,

 

že modřín obrazím,

až přijde čas,

na podzim pohladím

jeho zlatavý vlas.

 

„Jaro“

Krajina se probouzí,

je zkřehlá, ještě nevoní,

plná cest a stop a paměti

na chutě, vůně, krevní oběhy

 

zapuštěné do černo-černé půdy,

tlející a zmírající v té tmě,

připravené zrodit nové životy,

jako tys mě zrodil v krvi ve mně.

„Léto“

Krajina se probudila,

dýchá, touží, voní větrem,

lidskou kůži osahala

hmatem, chutí, bušícím tepem.

 

Od kořínků po koruny,

noční tmou i denním světlem,

posílám ti do tmy barvy,

chráním tě - šeptám deset písmen.

 

„Podzim“

Krajina umírá,

je černá a jako led chladí,

do písmen utíká,

kde tichounce hladí.

 

Krajina nespí, krajina nedýchá,

dech se nad shnilou trávou ztratil.

Tiše, temně se nad krajinou smráká,

pláče ten, koho sen zatratil.

O ZÁCHRANĚ JEDNOHO ŽIVOTA

Na kůži zasychá sůl,

možná je mořská, možná z očí

vylila se na pokraji snů,

kdy píše se pravda a co je lží.

 

Na kůži zasychá krev,

těžko říct, jak hluboká je rána,

pro samou krev ji není vidět,

to tělo pod ní však ještě dýchá.

 

Dýchá a sténá,

život před očima vidí,

sůl i krev slíbám

a slinami neklid utiším.

 

Tři lidské tekutiny - sůl a krev a sliny -

na jazyku míchám a život ti jimi dávám.

OSUD

Sním a oči mám otevřené.

Vím, že možná už zítra se stane,

co do osudu někdo napsal,

řekl: \"Nevyhneš se tomu,

nesmíš chybovat znovu,

nemůžeš jít tou cestou dál.\"

 

A tak pořád čekám,

oči ani v noci nezavírám,

na smluvené místo dal jsem klíč,

ten zelený jsi vybírala,

ten červený jsem vybral já.

Dnes byly oba pryč.

KAPKAMI KRVE

Do kůže konečky prstů,

slzami zmáčených vlasů

píšu ti kapkami krve,

skapává touha po tobě.

LOUKOU

Když nevíš, kam ta cesta vede,

loukou, sluncem nebo ledem,

zavřu oči, zmizím, nejsem,

ztratíš se mi ve snu jiném.

ROZKOŠ

O kůru stromu

rozdíráš moje nahá záda.

Protékám dolů.

Dýchám krví, rozpínám křídla.

 

Procházíš jimi,

vznášíme se v branách těch světů.

Piju tvé sliny,

padáme lehce v divokém letu.

VĚČNOST

V dotyku věčnost,

v hlase vteřina,

kde je tvá blízkost

a kde srdce nesténá.

 

Kopců jsou tisíce,

řek celé stovky,

dělí nás měsíce

v houpavé věčnosti.

BLÁZÍNKU

Opřel se do plamínku,

rázem ho uhasil.

V tom větru, blázínku,

cestu bys hned ztratil.

 

Kterým směrem se teď dáš,

vrátit se či jít dál,

ruku mou pevně svíráš.

Pojď, cestu dobře znám.

 

Znám ji tak, jako znám sebe,

neboj se a nepouštěj se,

konejší a bude tě bolet,

sníváš o ní i se strachy třeseš.

RÁNO A NOC

Kdepak jsi?

Ptám se každé ráno.

Kdepak jsi,

když chybí tak málo

a do snu se vrátím,

kde vlasy ti hladím

a tiše se tě dotknu klínem.

 

Jsi daleko,

zavírám oči,

jsi tak daleko,

vracím se do noci,

vstávám a dýchám,

tvář si oblékám

a vidím tě nad sebou v nebi modrém.

TOULAVÁ NĚHA

Každý den je ztracený

v tichu písmen, v lince slov,

do černoty oděných,

skapávají, mění noc.

 

V prachu, který padá z hvězd,

v peřinách, kde kůže hřeje,

mízou stromů pod zem vlézt,

nadechnout se - v toulavé něze.

SVĚTLO A STÍN

Stín ve dne

a světlo za nocí

v tváři hřeje

a chladí bezmocí.

 

Lehne si na kůži,

dodá jí tvar,

vyhmatá na duši

zářezů pár.

ČERVENÁ A ČERNÁ

V obrysech domů se promítá,

v tvaru listů, v zádech nebe,

ve vůni sena jsem tě cítila,

kamkoli jdu, hledám jen tebe.

 

Usínám s tebou

a usínám bez tebe,

budím se s tebou

a budím se bez tebe.

 

Ta cesta je dlouhá,

dýchám znaveně,

červená je černá

nad ranním prázdnem.