i-CHAMELEON

pohádkový svět pro malé i velké chameleony

Šedé, zamračené strašidlo

Někdy si slova vyřčená v hněvu představuji jako šedé, zamračené strašidlo, které vylétne člověku z pusy a letí a letí… Letí přímo do ucha, potom do hlavy a nakonec do srdce. Tohle šedé, zamračené strašidlo nás pak pronásleduje na každém kroku, vysmívá se nám a zastrašuje nás, nedá nám zapomenout a znemožňuje dobrou komunikaci.

Zloba, hněv či vztek jsou neoddělitelně propojeny se zklamáním, smutkem a strachem: ano, nějaké naše potřeby nebyly naplněny, nebyly opětovně naplněny, byl to celý řetězec nenaplněných potřeb a to šedé, zamračené strašidlo, které vylétne člověku z pusy, je jen špičkou ledovce, o to však ostřejší.

Zde je malý příběh. Sedmiletá holčička ráno ve škole na schodech spadne, rozthne si oblíbené punčocháče a odře si koleno. U oběda pobryndá ubrus rajskou omáčkou a dostane vynadáno. Cestou domů jí maminka v obchodě odmítne koupit čokoládovou tyčinku. Před večeří si k ní přijde hrát kamarádka a třikrát nad ní zvítěží v pexesu. Holčička smete pexeso ze stolu a konečně zhmotní své emoce. Vykřikne na kamarádku: „Už s tebou nikdy nebudu hrát. Seš blbá.“ Kamarádka se zvedne a odejde. S ní se domů vydává i šedé, zamračené strašidlo. (Podobnou situaci si můžeme představit v komunikaci mezi dětmi a rodiči. Mezi rodiči a dětmi. Mezi dospělými. Kdykoli, kdekoli. Každý den, několikrát za den.)

Kamarádka přijde domů a není sama. Všude kolem ní na ni vyplazuje jazyk to strašidlo, které si vzala s sebou. A není divu, že si to strašidlo vzala s sebou. Zranila ji přece její nejlepší kamarádka. Je z toho smutná, je zmatená, je naštvaná. Už se nikdy nechce takhle cítit. Ne, už s ní nikdy nepromluví.

Druhý den jde do školy jako v mátohách. Na obličeji se jí však skutečně na chvilku objeví nepatrný úsměv. Po přestávce totiž najde v penálu vystřižené srdíčko a na něm je písmem její nejlepší kamarádky napsáno: Pro tebe. Usměje se tomu jen na chvilku, protože vedle ní v uličce stojí šedé, zamračené strašidlo, ruce má v bok a přísně připomíná slova vyřčená ve zlobě z předchozího dne. Úsměv zmizí, ze srdíčka se stává červená kulička papíru na dně koše.

Možná holčičky tuto situaci vyřeší ještě ten den odpoledne, možná zítra, možná za týden. To záleží na jejich povaze a na spoustě dalších okolností. Děti takové věci řeší hlavně intuitivně, protože emoce ještě nedovedou vědomě pojmenovat a zpracovat. Nejlepší kamarádky se udobří, jiné kamarádky se jedna druhé postupně odcizí. Máme-li my jako rodiče přístup do dětských hlaviček a srdcí, můžeme dětem pomoci a vysvětlit jim, co se vlastně stalo.

Je zcela normální, že se v průběhu dne odehraje dost událostí, z nichž některé jsou příjemné a některé nepříjemné. Jedna na druhou se kupí a nabalují a může se i stát, že se dojmy z těchto událostí do nás už prostě „nevejdou“ a hranice naší bytosti puknou. V té chvíli hranice ztratí svou neprodyšnost a my se cítíme napadeni a v ohrožení. Přijde hněv. Hněv je však ve skutečnosti ochráncem naší duše a dohlíží na to, aby naše duše mohla stabilně fungovat v samém středu našeho prostoru. Dáváme-li najevo hněv, signalizujeme tím pouze, že náš vlastní prostor byl napaden a že je třeba opět obnovit své ochranné hranice. Nic víc, nic míň.

Hněv je tedy projevem toho, co se děje přímo v nás uvnitř (zklamání, smutek, strach) a může se projevit tak, že nevinně urazíme někoho druhého. Jako v příběhu dvou nejlepších kamarádek. Někdy se samozřejmě můžeme na někoho zlobit právem a to nevhodné je „pouze“ naše volba rozhořčených slov, intenzita hlasu či jiné neverbální projevy. Dojde-li v komunikaci k projevu hněvu a komunikace se tím naruší (někdo odejde, někdo odvrátí tvář, někdo začne mlčet), je třeba obnovit svou vnitřní stabilitu a upřímně poprosit o odpuštění. Dovedu si představit, že sedmiletá holčička ještě ten den odpoledne přiběhne ke své nejlepší kamarádce a upřímně jí řekne: „Promiň, co jsem ti včera řekla. Vůbec jsem to tak nemyslela.“ A šedé, zamračené strašidlo se v tom okamžiku rozplyne, uvolní místo v srdci pro radost a přátelství a ani jedna z holčiček si na něj už nikdy nevzpomene.

Do každého labyrintu smutných emocí vede dohledatelná cesta, a z každého labyrintu smutných emocí vede zákonitě i cesta ven. Dospělí mají své starosti a své labyrinty, a i děti mají ty své. Naslouchejme jim a učme je, jak správně a vědomě jednat.

Andrea Fischerová
Spisovatelka a autorka pohádkového webu "i-CHAMELEON"
Komentáře
  • V pohádkovém světě pro malé i velké chameleony najdete příběhy, které jsou barevné jako chameleonní kůže a stejně tak barevnými se stanou jejich čtenáři a posluchači. Stáhněte si šest pohádkových "Příběhů psaných kočičím fouskem" a uvidíte...

  • Nejnovější příspěvky