O labutích a lidech – proměna jako metafora

Bylo nebylo, uprostřed modřínového háje propleteného vysokou trávou a lučními květy se rozkládalo malé jezero. Jeho voda byla už několik let zakalená a hladina v posledních týdnech nebývale klidná. Na jedné straně skláněla mohutná vrba své větve až k vodě. Na druhé straně chátralo kamenné zdivo dávného obydlí. Bylo bezvětří. Ticho přerušovaly jen pokojné pohyby ptáků na hladině. Labutě. Plavaly tam a sem, pily vodu, okusovaly trávu, jejich pohyby po hladině byly jakoby nahodilé a chvílemi se od sebe vzdalovaly natolik, že to vypadalo, že k sobě nepatří. Ale nebylo tomu tak.

Jedna z labutí v sobě objevila čarovnou moc. Stalo se to jednou v noci, když všechny ostatní labutě spaly a modřínový háj byl plný světlušek. Neklidně schovávala hlavu do peří, oči se však ne a ne zavřít, necítila únavu, očichávala vodu. Dráždil ji zápach, který z vody vycházel, který jindy nevnímala a v tu noc najednou nedovedla snést. Napřímila hlavu a nepozorovaně odplula ke břehu. Když vystoupila z vody, stalo se to. Křídla se roztáhla, nohy napnuly, krk zesílil, zobák se zatáhl a labuť se proměnila v člověka. Jako žena stála labuť v lehkých bílých šatech na břehu jezera. S duší plnou nepokoje a neslyšného volání shlížela na svou spící rodinu, aby se ujistila, že si této děsivé proměny nikdo z nich nevšiml. Všude kolem však bylo ticho.

Tato proměna měla děsivý rozměr, protože lidé a labutě nedovedou žít pospolu. Labutě se sice někdy pohybují nedaleko lidských stavení, lodí a koupajících se dětí, ale činí tak z nadřazené zvědavosti, protože vědí, že lidé jejich elegantní siluetu na hladině vod obdivují. Labutě už dávno vycítily, že je v lidech zakořeněný strach z toho, když se labuť vydá na břeh. Možná proto, že v kráčení labutě po břehu je něco lidského. Některé labutě jsou dokonce tak vzrostlé, že jdou-li po zemi, jsou větší než dospělý člověk.

„Okusila jsi z kouzelných oblázků,“ řekl za ní někdo tichým hlasem a žena-labuť se překvapeně za tím hlasem otočila. Slýchala lidská slova, ale ještě nikdy jim nerozuměla. To bylo poprvé, co porozuměla lidské řeči, a každou buňkou nově nabytého těla pocítila rozechvění z její melodie. „Nemohla jsi vědět, že jsou kouzelné,“ snažil se ji ten hlas uklidnit a ze stínu kmene modřínu vystoupil vysoký muž. „Ale víš přece, že labutě kameny nejedí,“ řekl měkce, přistoupil k ní, vzal ji za ruku a pohybem druhé ruky ji přiměl, aby se vedle něj posadila na mechovou mez.  „Z mých oblázků ještě nikdy žádná labuť neokusila. Proč jsi to udělala?“ zeptal se a usmál se na ni.

„Já…,“ řekla žena-labuť a zalekla se nejen svého hlasu, ale i významu slova, které vyslovila. Byla oddělena od svého rodu a od těla, které se dorozumívalo jen několika málo zvuky. V jediném záblesku zaplavilo celou její mysl vědomí existujícího bohatství slova. Slova, která dovedou pojmenovat naprosto vše, co tento svět obsahuje. Barvy, chutě, vůně, pocity, věci.

„Ano, máš své já. Je jen tvoje.“

„Mám své já?“ zeptala se žena-labuť, ale už ve chvíli, kdy tuto otázku dořekla, věděla přesně, jak její já vypadá, jak je velké, jaký má tvar, po čem touží a kdo a co se ho nejhlouběji dotýká. „Spolkla jsem jen jediný oblázek. Chvíli před večerem. Nevěděla jsem, že je to zakázané,“ řekla pomalu v tom novém jazyce a světě.

„Zakázané? Není to zakázané,“ ujistil ji. „Netušil jsem, k jaké proměně může v labuti dojít. Jsi krásná,“ řekl hlasem tak živým, tak skutečným, tak lidským, že se žena-labuť znovu zachvěla. „Okusila jsi z nich nevědomky. Odteď budeme oba vědět, kým se můžeš stát. Do dutiny staré vrby ukryji měšec s oblázky. Kdykoli budeš chtít, můžeš se proměnit z labutě v ženu a z ženy v labuť.“ Muž potom vstal, pohladil ji po vlasech a odešel do tmy.

Když se změní složení půdy, začne cizí látka vnikat nejdříve do kořínků a potom teprve ovlivní vzhled listů, květů a plodů. Ty buď uhynou, nebo se naplní životem. A stejně tak tomu bylo v životě labutě. Začal se měnit od kořenů. V hlubině jejího nitra, v zákoutích její duše. Tam se jako ozdravující balzám rozlilo nové sebeuvědomění. Labuť ho nehledala, protože nevěděla, že existuje. Ale ve chvíli, kdy ho poznala, nechtěla se ho vzdát. Chtěla poznávat sebe, své schopnosti a vášně, chtěla poznávat toho vysokého muže, v kterém rozeznala dokonalé doplnění sebe, chtěla poznávat krajinu, všechno v ní, celý ten nově pojmenovaný svět. Nejdříve nemyslela na strach. Na strach z toho, že ji členové jejího pokrevního společenství zavrhnou. Střežila své tajemství opatrně, nikomu jej nesvěřila, ani lidem, s kterými se seznámila, ani labutím v jezírku, z kterých pocházela.

Návraty do labutího těla se však postupem času staly čím dál víc náročné. Ne kvůli vzhledu, protože kouzelná moc oblázků byla v tomto ohledu spolehlivá, ale právě kvůli tomu nehmotnému a přesto závažnému já, které bylo nuceno cestovat z těla do těla, ze světa do světa. V jednom těle a světě mělo rovné myšlenky a všechno se k této rovnosti natahovalo a z ní ještě více napřimovalo. V tom druhém těle a světě začala labuť uhýbat pohledům a pocitům, celý den znaveně plula po klidné hladině jezera, byla součástí svého společenství, ale cítila, že k nim už nepatří. Když byla labutí, její já nežilo. Dostala strach. Široký jako obzor nad oceánem, hluboký jako propasti v něm, nepřeslechnutelný jako řev lvice, tichý jako tma.

„Oblázky brzy ztratí svou čarovnou moc,“ řekl jí jednou nad ránem vysoký muž, když spolu přivírali oči do prvních paprsků vycházejícího slunce.

„Co to znamená? Že už se neuvidíme?“ zeptala se žena-labuť. „Kdy? Řekni mi to. Musím zůstat labutí?“

„Znamená to mnohem víc,“ odpověděl a usmál se. „Nesmíš už měnit podoby. Musíš se rozhodnout. Smíš si ponechat jedno tělo a jednu formu bytí. Někteří živí tvorové tuto možnost nemají, ty ji máš. Až se rozhodneš, musíš jako labuť nebo jako žena spolknout tuto perlu. V tom těle, v kterém perlu spolkneš, zůstaneš. Rozumíš mi? Když tak neučiníš do sedmého východu slunce od dnešního rána, zahyneš. Nezapomeň. Sedm východů slunce.“

„Mám tedy tři možnosti,“ šeptala žena-labuť a hlas se jí třásl slzami.

„Ne,“ vykřikl muž. „Máš jen dvě možnosti. A když pomyslíš, co tě čeká v labutím těle, je pro tebe skutečnou volbou jen lidský život. Zůstaneš-li labutí, nikdy nezapomeneš, čím jsi jako žena byla. Tato vzpomínka tě bude provázet celý život, ale už nikdy se nestane skutečností. Budeš vědět, že máš své já, jak je silné, statečné, schopné, ale už nikdy ho neprožiješ. Budeš jen plout po hladině. Tady. Vezmi si ji. Spolkni ji,“ otevřel muž dlaň a v ní se zaleskla drobná perla. Žena-labuť beze slova vstala a za sebou už jen slyšela: „Ať uděláš cokoli, nebude to jednoduché. Hladina jezera se rozvíří a z očí se vylije mnoho slz. Budeš ztrácet lidi i labutě, ale po každé bouři přichází klid. Nový řád.“

Šestého večera žena-labuť vyhledala vysokého muže a řekla: „Chci být člověkem. Takovou ženou, jakou jsem dnes tady s tebou. Mám však jedno přání navíc.“ Její hlas byl jistý a tak barevně lidský. „Mám děti a chci, aby měly možnost stát se lidskými dětmi a kdykoli se z lidského těla vracet do labutího peří. Přeji si to jen pro ně, ale trvám na tom.“

Muž mlčel jen krátký okamžik. Natáhl ruku, rozevřel dlaň, podával ženě-labuti perlu a řekl: „Rozhodla ses správně. Nikdy jsem neřekl, že podmínky naší úmluvy nesmíš pozměnit podle svého uvážení. Nahlédla jsi za to, co se zdálo být jako jediné možné, a objevila jsi pro sebe další možnosti. Vše se stane tak, jak si přeješ.“

Žena se už nikdy nestala labutí. Její kůže ještě více změkla, její vlasy se rozzářily zapadajícím slunce, její postava se narovnala a srdce se rozbušilo se spolehlivou pravidelností.