Ještěrkám ocásky dorůstají

Děti jsou jako ještěrky v divoké přírodě a my dospělí v nich zanecháváme dramatické stopy. Malé, nepopsané, nevinné děti otevřené všemu jsou vystavené v první řadě nám, rodičům. Co prožijí, to se do nich zapíše – buď ve vědomé polovině jejich osobnosti v podobě slov, chování a vyslovených přání anebo v podvědomé polovině v podobě nutkání, nevysvětlitelného jednání a snů. Den za dnem se utváří jejich osobnost, jejich charakter, jejich síla i jejich slabiny. Dojdou-li do bodu, kdy si neví rady, odhodí ocásek a jejich duše se zajizví. Jizvy jsou buď viditelné nebo pouhému oku skryté. O některých z nich neví nikdo z okolí, ani dítě samo.

Pohádka a skutečnost

Znáte příběh „Jak ztratila ještěrka ocásek“ od Eduarda Petišky? Dva chlapci jdou do lesa na jahody a na kameni objeví ještěrku. Snaží se ji chytit, ale ještěrka jim mezi kameny zmizí. Celá udýchaná a šťastná, že se jí podařilo utéct do bezpečí, však zjistí, že při útěku ztratila kus ocásku. Ptá se zvířátek, kdo by jí pomohl utkat, vytesat či přišít nový ocásek, ale po nějaké době v úžasu vidí, že jí ocásek sám narostl a že tedy ke své obnově nikoho nepotřebuje. Bylo to v její podstatě, jako dar přírody – zažehnat nebezpečí, obnovit život, získat zkušenosti a v (naštěstí jen dočasném) mírném oslabení žít dál.

Vzpomněla jsem si na ten příběh před pár dny, když jsme šli po louce, z které sálalo rodící se jaro. Tráva byla ještě celá uválená minulým sněhem, ale pod ní už se zelenaly nové klíčky. Minuli jsme rodinu s dvěma dětmi. Tatínek se skláněl nad zemí a ukazoval dětem vylekanou, hbitou ještěrku. Snažil se ji chytit, ale nedařilo se mu to. Potom se jí zřejmě dotkl a i když byl jistě opatrný, stalo se to: z těla ještěrky se odlomil ocásek a zmítal se sem a tam, jako by byl živý. Ještěrku už nebylo vidět. Ten úhybný manévr fungoval – ještěrka dostala strach a odlomením ocásku odklonila pozornost predátora ze svého křehkého, smrtelného těla na tu část, kterou k životu nepotřebovala. Nic to však neměnilo na tom, že se člověk prošel po louce, z které sálalo rodící se jaro, a zanechal v ní dramatickou stopu. Ještěrka to přežije, ale bude ji to stát spoustu času a energie.

Jak to tenkrát skutečně bylo?

Existuje pojem „syndrom špatné paměti“. Používá se u alkoholiků nebo u lidí sexuálně zneužitých, ale v určité rovině jej lze použít na kohokoli a rozdělit do prostých tří slov. Syndrom = problém; špatný = nehodící se; paměť = záznam v naší hlavě, vzpomínka. Jednoduše řečeno jde vlastně o to, že si jako dospělí lidé některé věci z dětství pamatujeme jinak, než jak se skutečně staly, než jak byly skutečně myšleny, než jaký měly mít na okolí (tedy na nás) dopad. Odpověď rodiče na jakékoli výčitky, ale i vyznání je pak v této situaci tato: „Ale tak to vůbec nebylo!“

Kdo určuje, jak to bylo či nebylo? Jak poznáme, jak to skutečně bylo?

Jak to máme s našimi dětmi? Budeme před nimi jednou stát rovně, sebevědomě a se šťastným smíchem budeme vzpomínat na všechny ty lumpárny a dohadování, úspěchy a radosti? A nebo budeme překvapeně a s velkou mírou upřímnosti bezradně kroutit hlavou a říkat: „Ale tak to přece vůbec nebylo. To si špatně pamatuješ.“

Vzpomínky patří do minulosti. Tam je jejich původ. Tam vznikají. Než se z toho, co je dnes, stane vzpomínka, může uběhnout spousta času – tento čas hraje pro nás, pro rodiče. Máme ho k tomu, abychom s dětmi včas mluvili a zjistili už tady a teď, na co a jak budou jednou vzpomínat. To, co bude zítra, bývá výsledkem toho, co se stalo včera či dnes. Ano, našemu dítěti může odpadnout ocásek (myšleno metaforicky) a důvodem této reakce nemusí být někdo cizí, ale i my rodiče. Ale způsob, jakým tento ocásek zase doroste, je pouze na nás. Na vědomém vnímání všeho, co ti malincí lidé potřebují k životu právě tady a teď.