i-CHAMELEON

pohádkový svět pro malé i velké chameleony

Fantazie: když růžové tričko je závojem z křídel plameňáků

Co dělat, když má naše dítě fantazii? Myslím nejen to, že je hravé a že si rádo hraje, ale že si dovede vymýšlet doslova nepředstavitelné věci… a v naší každodennosti na tento typ světa prostě není čas…

Jak zacházet s dětskou fantazií, která je často plodem velké křehkosti dětské duše? Jednoduchá odpověď by byla: Naslouchejte a berte dítě vážně. Věřte mu a chtějte znát každý detail. Zavede vás to do míst, kde jste už hodně dlouho nebyli – a bez vašeho dítěte byste se tam možná už nikdy nepodívali. A navíc vás to napojí jeden na druhého. Spojí vás to. A kdo ví? Když vy budete brát vážně závoj z křídel plameňáků, možná i vaše dítě bude brát vážně to, že se hračky z podlahy v obývacím pokoji před spaním uklízí.

V úvodních částech povídky „Fantazie“ se maminka setkává se všemi nuancemi dceřiny fantazie. Jak to bude pokračovat? To ukáže fantazie…

FANTAZIE

„Co si dáš k snídani, Klárko?“ Jako každý den se ptala své dcery a jako každý den narazila na její rozespalost, nerozhodnost a pomalost.

„Nevím.“ Pátek ráno, sedm hodin, venku tma a déšť. Klárka byla takhle brzy ráno vždycky zpomalená. Fantazie jí nedala večer usnout a ráno jí ta hodina, kdy už měla večer dávno spát, opravdu chyběla. Večer byla v jejím hlase kapka živé vody. Klárka dovedla vdechnout život čemukoli a rozhodovala o všem – nejen o tom, jestli v pohádce na dobrou noc bude hodně nadpřirozených prvků nebo ne, ale i o běžných věcech, jako například na jaké straně postele bude mít dnes polštář nebo co si zítra oblékne do školy. Ráno bylo těžké se vůbec obléknout, natož ještě rozhodnout, co to bude. Ale večer – růžové tričko bylo závoj z křídel plameňáků a světle modré rifle byly křišťálové jezero uprostřed zasněžených skal. To se to pak rozhodovalo. Včera s maminkou s rozzářenýma očima nechaly pohádkou na dobrou noc prolétnout několik barevných draků. Vneslo to do vyprávění trochu nebezpečí, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Maminka milovala dceřinu fantazii a zajímala se o každý její detail. Tahle ranní zpomalenost však byla každý den pěkně tvrdý oříšek. Jako lekce trpělivosti. Klárka teď seděla zády k mamince a prstem něco seškrabovala z povrchu stolu.

„Chceš chleba s marmeládou, meruňkový jogurt se sušenkou nebo ti mám nakrájet jablíčko a banán?“ Tereza stála před otevřenou ledničkou a hledala v ní další možnosti, které by své osmileté dceři mohla nabídnout k snídani. Už ji nic dalšího nenapadalo. Říká se, že malé děti by se neměly stavět před příliš mnoho závažných rozhodnutí. Ale dceři bylo minulý týden osm a vědět, co chce k snídani, přece není příliš mnoho.

„Nevím,“ řekla dcera a škrábala prstem dál.

Tereza zavřela ledničku a snažila se, aby její hlas zněl klidně: „Jestli nemáš hlad, nemusíš snídat, Klárko.“ Dcera nic neříkala. „A nebo víš co?“ Tereza se snažila, aby její hlas zněl úplně normálně a trpělivě. Vždyť když půjde dcera jednou do školy bez snídaně, svět se nezboří. „Půjdu se rychle osprchovat a ty si tu snídani udělej sama. Na co máš chuť. Podle sebe. Rozhodni se úplně podle sebe, ano?“ A odešla z kuchyně. Kdyby bylo možné snídat před spaním, to by byly hody. Možná i obyčejná natvrdlá houska by se proměnila v kouzelný pokrm lesních žínek, které jej vždy jen o půlnoci splétají z paprsků měsíce a hvězd. Nebo tak něco.

Žily spolu momentálně jen ony dvě. Klárčin tatínek byl na dva roky vyslán jako chirurg na misi do Jižní Ameriky a měl se vrátit teprve za rok a půl. Od svého odjezdu přijel jednou na týden na návštěvu a oběma svým holkám přivezl náhrdelník z tyrkysových kamenů. Měly ho denně kolem krku, a sice nejen jako upomínku na tatínka a manžela, ale také proto, že se pyšnily tím, že mají na sobě něco stejného a že jsou si tím ještě podobnější. Příležitostí k tomu, aby byly viděny spolu, byl dostatek. Tereza byla totiž učitelkou na prvním stupni základní školy a Klárka chodila do druhé třídy na stejné škole. Tereza nebyla Klárčinou třídní učitelkou, a to bylo velmi rozumné. I díky tomu měly vždycky strašně moc témat na vyprávění.

Bylo to právě v ten pátek, kdy si Klárka ráno zpomaleně a mechanicky oblékla růžové tričko a světle modré rifle. V ten večer se potom udála taková zvláštní věc. Jako téměř u všech událostí, které nečekáme a které teprve časem získají na významu a na vlivu, udála se i tato věc vlastně dost nepozorovaně a nevědomě. Jako součást sledu dílčích denních aktivit. A ano, bez Klárčiny fantazie by se tato věc nikdy neudála. Nebo by k ní došlo nějak jinak.

Tereza vyzvedla Klárku po gymnastice v Sokolovně ve vedlejším městečku a vezla ji autem domů. Už bylo zase šero a pozdním podzimem se vlekla mlha. Klárka byla unavená z tréninku a na zadním sedadle se trochu nudila. Když se přiblížily k městu a zastavily na prvních semaforech, dostala nápad.

„Mami, jeď za tímhle autem. Budeme sledovat, kam jede,“ navrhla Tereze s tou známou kapkou živé vody v hlase. Tereza se pousmála. Podle poznávací značky auta bylo zřejmé, že auto nepojede daleko. Bylo ze stejného města jako to jejich. Snad tedy nepojede moc daleko, pomyslela si Tereza a nahlas řekla:

„Dobře. Pojedu za ním. Ale jen deset minut. Pokud najede na dálnici, přestanu ho sledovat. Už je opravdu pozdě, tak ať se dostaneme včas domů.“

„Dobře,“ řekla Klárka spokojeně, vzpřímila se v sedačce a Tereza ve zpětném zrcátku viděla, že se šťastně usmívá.

Auto se rozjelo a Tereza jela za ním. Překvapivě dlouhou část cesty jela obě auta přesně tou trasou, kterou by se Tereza vracela domů. Až na poslední křižovatce auto neodbočilo doprava do ulice, kde Tereza s Klárkou bydlely, ale jelo rovně.

„Tak jedem, Klárko,“ řekla Tereza s úsměvem. Bylo to jako v nějaké detektivce. Tereza si všimla, že v autě sedí jen jedna osoba. Byla sama zvědavá, jestli je to žena nebo muž, jestli je to starý nebo mladý člověk.

„Kdo myslíš, že to auto řídí?“ ptala se Klárka, jako by četla mamince myšlenky. „Třeba je to nějaká paní učitelka, jako ty, která se vrací po schůzi domů. Nebo jede někdo ještě na poslední chvíli nakoupit. Nebo je tam třeba pán, který má nemocného psa a jede s ním k veterináři.“ Byly to samé velmi racionální úvahy. V tom autě opravdu mohl sedět kdokoli. Auto jelo pořád plynule dál, potom přibrzdilo a pomalu zajelo na parkoviště před třípatrovým činžákem. Tereza jela kousek dál, ale ne o moc, aby obě viděly, kdo bude z auta vystupovat. V tu chvíli se však silně rozpršelo a z auta vystoupil někdo, kdo okamžitě roztáhl deštník, rychle zabouchl dveře, dálkovým ovládáním auto zamkl a vběhl do otevřených dveří domu. Tereza s Klárkou neviděly nic. Nebylo vůbec poznat, jestli je to žena nebo muž, jestli je to starý nebo mladý člověk. Ani moc vysoký, ani moc malý. Mohl to být úplně kdokoli.

Tereza nic neříkala a dívala se na Klárku. Oči jí svítily a vůbec jí nevadilo, že viděly tak málo.

„Tak tady bydlí,“ šeptala a očima přejížděla po fasádě domu.  Tereza se rozjela a až domů mlčely. Tušila, co si Klárka myslí. Znala svou dceru velmi dobře. Ta situace jim ukázala tak málo o vzhledu té osoby, že Klárčina fantazie se mohla rozlétnout jako dravý pták po modrém nebi. V tom letu jí nebránilo vůbec nic. Ani jediná maličkost. Mlčky snědla večeři, mlčky si čistila zoubky, mlčky se převlékla do pyžama. Když k ní potom Tereza usedla na deku vedle její postele, přišlo to, co Tereza čekala.

„Tuším, kdo to byl, maminko. Povyprávím ti o ní.“

„Byla to paní?“ zeptala se Tereza s úsměvem.

„Ano. Byla to paní jen o trošku starší než ty. Má černé vlnité vlasy až do pasu, černé oči, je štíhlá a na levém rameni má mateřské znaménko.“ Tereza se pořád ještě usmívala, ale v hlase její dcery byla taková jistota, že se musela zeptat: „Ty tu paní znáš?“

„Ne. Nikdy jsem ji neviděla. Ale nech mě ještě povídat dál, co jsem o ní vymyslela, protože je to opravdu zajímavé.“

„No tak dobře. Bude to místo pohádky na dobrou noc, ano?“

„Ano. Místo pohádky,“ řekla Klárka s tichým napětím v hlase a tou kapkou živé vody probleskla záře z jejích očí…

———- úryvek z povídky „Fantazie“ z povídkového cyklu Samoty

V pohádkovém světě pro malé i velké chameleony je šest Příběhů psaných kočičím fouskem volně ke staženíVypráví o dvou malých dětech, Kájce a Honzíkovi, do jejichž života vstoupilo malé kotě, z kterého velmi brzy vyrostla moudrá, klidná a … kouzelná kočka Cinka. Cinka má totiž jednu výjimečnou vlastnost, díky níž se propojí svět lidí a zvířat… 

 

Vila1

Dřevěná socha „Lesní panna“ ve Světlé pod Ještědem: Tato socha šeptající či našeptávající dívky/víly/lesní panny reprezentuje lidskou fantazii tak, jak ji – podle spolku Stopy v krajině – viděla Karolina Světlá. Socha byla vytesána v roce 2014 u příležitosti vybudování naučné stezky spisovatelky Karoliny Světlé v Podještědí.

Andrea Fischerová
Spisovatelka a autorka pohádkového webu "i-CHAMELEON"
Komentáře
  • V pohádkovém světě pro malé i velké chameleony najdete příběhy, které jsou barevné jako chameleonní kůže a stejně tak barevnými se stanou jejich čtenáři a posluchači. Stáhněte si šest pohádkových "Příběhů psaných kočičím fouskem" a uvidíte...

  • Nejnovější příspěvky